ÚTRŽKY ZE ZAHÁJENÍ VÝSTAV
MOTTO:
Karel Kryl: „Z čeho jsem smutný? Z toho, že jsme vsadili na krámy a na prosperitu a zapomněli jsme na Boha, na duši i na to, že máme kulturu, že máme taky rádi krásné věci, které nás odlišují od toho žraní jako stádo. Že se měníme na zvířata, na příští otroky a děláme to dobrovolně.“
Která doba byla či je pro život nejpřínosnější, jaké časy byly nebo jsou lepší a pro koho či pro co. Člověk se v průměru dožívá stále vyššího věku. Jakým způsobem je zhodnocen čas, který máme navíc, o kolik je náš čas kvalitnější? A máme ho? Nebo se honíme za úspěchem a o překot se snažíme jít s dobou a prosperovat? Kam až jsme schopni zajít kvůli „NADPRODUKCI“?
V obrazech „SVOBODA“ A „SVOBODA?“ se nabízí otázka, zda máme opravdu svobodu, do jaké míry se můžeme sami rozhodovat o běžných věcech, např. jaký vzduch dýcháme, jakou vodu pijeme nebo z čeho si upečeme chleba…
21.000 centimetrů čtverečních půdy, po které denně chodíme a kde život přetrvává miliony let, to jsou kresby s názvem „ŽIVOT TRVÁ“. Lehce imaginární fosílie se prolínají mimo časovou zónu se současným životem, jako by dávaly vědět, že život pokračuje dál. O životě na zemi je i cyklus kreseb „ZNAMENÍ“, zasazen do ročního období, ve kterém jednotlivá znamení probíhají. Reálně, nikoli astrálně.
Absolutní oddanost člověku i přes útrapy prožité prostřednictvím člověka vystihuje obraz „AZARELŮV SOUMAR“. Vlastnost, která je nám lidem většinou cizí. Pes pro svého pána obětuje svůj život. Člověk kvůli nadprodukci umoří nespočet životů. A aby se nemusel o ten svůj bát, opatří si „STRÁŽCE“. Strážce domu, strážce majetku, strážce svých pokladů. Strážce v podobě lidí, robotů nebo jen bezpečnostních zařízení. Případně „ANDĚLA“.
„Ráda zaznamenávám příběhy. Jsou to věci ze života, které člověk těžko vymyslí. Příběhů o stárnoucím muži, který odešel od rodiny za mladou slečnou, jsem si vyslechla v poslední době tolik, že jsem se rozhodla podpořit ženy, které mají mládí za sebou a namalovala jsem stárnoucímu pánovi dřevěné tělo, mladé slečně dřevěnou hlavu. Bubliny typické pro komix, jsou realistické, prázdné a znázorňují absenci komunikace.“
V detailech můžeme nacházet symboly nebo útržky příběhů. Studna, do které byl vhozen „JOSEF, SYN JÁKOBŮV“, se stává zároveň osudným místem budoucího života ve zlatě a přepychu. Stejně tak v kresbách můžeme nacházet znaky, čísla, symboly, druhy písma… jako společný jazyk pro běžné i neobvyklé denní události.
Charakter práce Martiny Fojtů ovlivnilo především školení u prof. Bedřicha Dlouhého. Vybavilo ji značnou řemeslnou zručností, realistickým postřehem a ilustrační pohotovostí. Zkušenost s iluzívní malbou ji naučila velké pečlivosti, důkladnosti a trpělivosti. Novým a netradičním způsobem autorka přehodnotila techniku koláže. Výsledný efekt je založen na metodě simulující fotografický realismus, přičemž veškerý materiál, který k lepení používá, jsou vlastní, předem strukturované a barvené papíry, bez použití fotografie či tisku.
Jednotlivé úseky malířské práce Martiny Fojtů se formálně liší. Střídání výrazovosti je součástí vývoje jejího výtvarného vyjádření. Autorka ráda experimentuje s různými vyjadřovacími prvky od realismu přes symboliku až po čistou abstrakci. Obsahově jsou však všechna díla svázaná jednotícím ideovým konceptem, odvolávajícím se k humanistickým a ekologickým hodnotám.
